Milované děti, výchova, školství a strach chybovat.

Mám krásný zážitek se svojí dcerou, který mě vedl k hlubšímu uvědomění. V týdnu jsem vyzvedávala dceru z kroužku a společně jsme jely v Praze metrem domů. Byla to cesta s jedním přestupem. Dcera vyslovila přání, že dnes nás dovede domů ona. Říkám jí : ,, Dobře, Ty mě vedeš, já jdu za Tebou“ A obě nás ta hra začala bavit. Na přestupu chvíli zaváhala a pak jsme nastoupily do špatného vlaku . Sedla jsem si a nic neříkala. Hned jak se zavřely dveře a zahlásili příští stanici dcera věděla, že jedeme špatně. Usmála se na mě a povídá : ,, Víš, že jedeme špatně?“ Já : ,, Ne, nevím, já jen jdu za Tebou.“ Smála se ještě víc a s ní už i lidé okolo. Říkám: ,, A co budeme dělat?“ Ona: ,, Vystoupíme v příští stanici, přejdeme na druhou stranu a pojedeme zpět a domů“ Já : ,, Aha, tak dobře.“ Její radost a nadšení vzrostly ještě víc, smála se už na celé kolo. A já jsem si uvědomila, jak málo děti zažívají, že chybovat je v pořádku, že je to proces učení a jak velmi jim to chybí. Že jsme od útlého dětství ve škole hodnocení a posuzováni. Že se porovnávají výkony dětí , jejich chyby se hodnotí a jak to následně ovlivňuje naše životy.
Nebát se chybovat přináší radost ze života, touhu zkoumat nové věci, rozvíjet se a naplno žít.